Již odmalička jsem se vnímala jako tlustá. A nebylo mi v tom dobře. Chtěla jsem to jinak. A tak jsem již od mladého věku zkoušela dle svých tehdejších znalostí upravovat
stravu tak, abych zhubla. Jenže čím více jsem se o to snažila, tím více jsem tloustla. Zažila jsem samozřejmě i krátkodobé úspěchy, ale váha se nakonec vždy vrátila zpět
a pokaždé postupně přibylo i nějaké kilo navíc. Hodně jsem přibírala v době velkých emočních zátěží, např. po smrti blízké osoby.
Zhruba před pěti šesti lety jsem začala velmi silně cítit, že tímto tématem neprocházím náhodou. Že se mám něco naučit a to následně předávat dál. Myslela jsem, že se mám
naučit, jak zhubnout a pak, štíhlá a svěží, pomáhat druhým k témuž cíli. Mělo to jen malý zádrhel. Nějak se mi stále nedařilo hubnout. A to přesto, že jsem vstávala a lehala
s myšlenkou na hubnutí a na jídlo. A s výčitkami či sebechválou za to, co jsem zvládla či nezvládla. Bylo to velmi únavné. Jednou za čas jsem se propadla do úplné beznaděje,
plakala jsem (a taky se trošku litovala :-)), že se mi nedaří tak jednoduchá věc jako méně jíst a víc se hýbat.
Opakovaně jsem toto své silné téma konzultovala s různými inspirativními lidmi a pokaždé mi bylo řečeno, že jediná cesta, jak se někam posunout, je přestat jídlo tolik
kontrolovat. Urputná snaha o kontrolu pro nás není přirozená a jako protipól přílišné kontroly vždy přichází přílišné uvolnění jako jiná forma extrému. Dávalo mi
to smysl, velmi dobře jsem si pamatovala, jak kamarádky, které měly doma velmi přísné rodiče, často dělaly šílené věci, když se z vlivu rodičů vymanily. My se sestrou jsme
v době dospívání byly už jen s maminkou a její důvěra v nás vedla k tomu, že jsme neměly tendenci blbnout. Jenže aplikovat tuto radu na mé hubnutí mi připadalo šílené.
Když přestanu jídlo kontrolovat, budu jíst jen samé nezdravé věci a budu ještě větší. Bude to příšerné. Budu neskutečně tlustá, nemocná a nemohoucí. To nechci.
Marně mi jedna vynikající průvodkyně žen vysvětlovala, že toto jsou jen má omezující přesvědčení. Že i s nadváhou mohu být zcela zdravá, pohyblivá, šťastná a dokonce žádoucí.
No, to těžko. Kdo by tak asi usiloval o tlustou ženskou. Ještě navíc předčasně šedivějící. Nebyla jsem ochotná to přijmout. Ale nebyla jsem schopná ani zhubnout. Přemýšlení
nad tímto problémem mi ubíralo mnoho cenné životní enegie.
Vše ještě vyeskalovalo v covid roce 2020. Po počáteční vlně nejistoty a ostražitosti jsem byla vystavena nelítostnému faktu, že se vyhýbám kontaktu s lidmi ne proto, že bych
nemoc považovala pro lidi mého věku za extra nebezpečnou, ale protože tady máme ten rizikový faktor. Protože velmi brzy začaly být slyšet hlasy, že obézní lidé mají těžší či
dokonce fatální průběh nemoci. To mi opět pomohlo spadnout do dalšího kolečka urputného hubnutí. Vlastně jsem v tom jela v nějaké nejasné předtuše už od začátku roku.
S příchodem roku 2020 totiž číslo na váze dosáhlo nebývalé výše. To tu ještě nebylo. Hrůzostrašné, dechberoucí číslo. V lednu jsem začala velmi jemně. Přidávala jsem nejprve
zdravé potraviny jako zelený ječmen či kopřivový čaj, poté více zeleniny a trošku ovoce a teprve pak nenápadně začalo ubývat potravin nezdravých. Postupně jsem zhubla
deset kilo. Pak přišel nouzový stav.
První dva týdny jsme se vyhýbali nákupům a protože doma byla jen rýže, brambory a luštěniny, byla naše strava jednoduchá a trochu stereotypní. Pak jsem měla na konci
března narozeniny a najednou přišla obrovská krize. Ačkoliv jsem uzavření doma snášela docela dobře, protože jsem doma ráda a už předtím jsem vyjížděla do práce jen
dvakrát týdně, tak na narozeniny mě to najednou dohnalo.
Padl na mě hluboký smutek z toho, že nemůžu strávit svůj den krásným výletem a večeří v prima restauraci jako obvykle. Byla jsem tak nešťastná,
že můj drahý muž nadhodil téma dovozu jídla z restaurace. Začala jsem pátrat a zjistila, že v blízkém městě vydává jídlo přes okénko dokonce několik restaurací. Druhý den
manžel ozbrojen dezinfekcí a rouškou hrdinně vyrazil do města nakoupit alespoň ty dobroty, když na výlet není doba.
Od té doby se u nás opět spustil kolotoč nezdravého jídla. Netrvalo dlouho a za pár týdnů byla váha zpět. Pak přišel náhlý impulz, ať zkusím krabičkovou keto dietu.
Nejprve jsem tuto myšlenku zahnala, přece nebudu jíst nějaké nezdravé průmyslově zpracované jídlo! Navíc když už jsem s keto dietou měla špatné zkušenosti z dřívějška
a to jsem přitom používala kvalitní potraviny.
Jenže myšlenka byla tak neodbytná, že jsem nakonec dietu objednala. A byla to velmi cenná zkušenost. První týden byl povzbuzující. Na jednu stranu mi bylo špatně
od žaludku (keto chřipka, hm), ale mé tělo se úžasně odvodnilo, splaskla jsem v obličeji, na břiše a po celém těle. Devět centrimentrů v pase, pár kilo dole, wau! Skvělé!
Jenže čím déle jsem dietu držela, tím hůře to šlo, i při velmi přísném dodržování jsem po pár týdnech přestala hubnout. Nepomohl ani jednodenní jídelní karneval,
který obvykle hubnutí zase rozproudí.
Navíc jsem začala vnímat toxickou atmosféru ve skupině příznivců této diety. Viděla jsem tu tvrdost, tu nenávist vůči vlastnímu tělu a také beznaděj těch, kteří se vraceli
po úspěšném hubnutí před časem zase o něco těžší a smutnější. Zhubla jsem sice opět těch stejných deset kilo, které jsem předtím už jednou zhubla a zase nabrala, ale
nebylo mi dobře.
A jednoho dne jsem se zhroutila. Viděla jsem náhle zcela jasně, že takhle se už dále nemohu svazovat, že to jen prohlubuje mé nelibé prožívání. Uvědomila jsem si, že už
je mi nějaké hubnutí úplně fuk. Že se chci zkrátka jen cítit ve svém těle dobře a uvědomila jsem si, že i v tomto velkém těle takové pocity občas zažívám. Co když je
jich tak málo jen proto, že si to sama limituju? Vždyť jsem už tolikrát zažila, že to je možné. Také jsem si naplno uvědomila, že už nechci řešit jídlo. Chci mít k jídlu
svobodný vztah. Chci začít fungovat tak, abych mohla důvěřovat svému tělu, že si vyžádá takovou potravu, aby nám bylo oběma dobře.
Napadlo mě, že to jistě už někdo zažil, že tam někde venku musí být někdo, kdo to dělá a píše o tom. Začala jsem zuřivě googlit v angličtině a po krátké chvíli jsem
narazila na INTUITIVNÍ STRAVOVÁNÍ. To bylo ono! Vše, co jsem četla a viděla mi mluvilo z duše. Cítila jsem nadšení, ale i strach. Viděla jsem, že budu opravdu muset
svou kontrolu nad jídlem pustit a že se velmi pravděpodobně budu potýkat s dalším nárůstem váhy. Než se naučím rozumět signálům svého tělo a nezajídat emoce.
Ale věděla jsem, že už není jiné cesty.
Zapsala jsem se na kurzy autorky této metody Evelyn Triboli a nyní studuju a učím se stát se intuitivním strávníkem. A natáčím o tom videa. A také jsem založila FB skupinku
na toto téma. Nejprve se skupinka týkala hubnutí, ale nyní se již věnuji jen intuitivnímu stravování.
Pokud Vás téma zaujalo, přidejte se do skupinky
Od hubnutí a přejídání k INTUITIVNÍMU STRAVOVÁNÍ
Můj původně hubnoucí youtube kanál
Hubnutí v souladu s cyklem se nyní věnuje intuitivnímu stravování.
Srdečně Vás zvu!